S Hufnáglem na horách

2008-10-14

Tedy přesnější označení by asi bylo "Výjezdní zasedání RC Zlín na hotelu Portáš", ale to je zajednak příliš dlouhé, druhak v tom nikde nefiguruje moje oblíbená přezdívka a za třetí ten článek píšu já a lze tedy předpokládat, že od strohého konstatování faktu budete stále častěji narážet na subjektivní líčení pocitů autora. Na úvod si myslím, že je to až až, tak o co vlastně šlo.

Parta kamarádů z vedení RC Zlín se elektronicky dohodla vylepšit si pověst u často zanedbávaných manželek a posbírat pár plusových bodů do tabulky "Otec na baterky". Mínusových bodů je tam pravda převaha, ale nutnost účastnit se silových klání a nevynechat jediný ze závodů je neoddiskutovatelná. Tento víkend měl proběhnout jinak, jak to posuďte sami.

Vybavení a technika pro dálkové ovládání se pravda různily, ale převládaly modely s dosahem okolo 30m a nutno podotknout, že přenos řídících povelů probíhal výlučně bezdrátově. Pouštění draků bylo na programu sobotního odpoledne. Byly k vidění různé typy draků, dračic, křídel i padáků. Konkrétně padáky zůstaly v krásném a téměř bezvětrném odpoledni věrny svému jménu a víc než ve vzduchu je bylo vidět padat na zem. Není divu! Připoután pomocí několika lan (přinejmenším prádelních šňůr) neměl šanci na vzestup. Boj o přední pozice v Drakijádě probíhal mezi Kačkou Novotných a naší Dominikou. Občas zvířilo vzduch řiditelné křídlo Bábovských, ale jak rychle šlo nahoru, tak rychle (a možná i víc) šlo i dolů. Poté do souboje promluvil Roman Štalmach, který svojim větroňem (bývalým) načechral ocásek draka Novotných. Tím pádem se jasně na špici vyhoupla Dominika a už jsme se málem radovali z vítězství. Bohužel došlo k politováníhodné situaci, kdy náš drak překročil (přeletěl) hranice a proměnil se v šarkana. Jako takový nemohl být klasifikován a ze soutěže byl vyloučen.

Poté přišli na řadu jiní draci. Spalovací monstr-trucky ovládly cvičnou sjezdovku a přilákaly takové divácké pole, které se jen tak nevidí. Martin a Roman svedli na sjezdovce pěkný simulovaný souboj a oba si to řádně užívali. Martin, který zpočátku měl problémy s vyladěním výkonu motoru nakonec svůj model naladil tak, že Roman mohl jen závidět. Pravda v technických pasážích měl Roman kapku navrch, hlavně proto, že Martinův model ještě neměl nainstalovanou brzdu (alespoň ne funkční). Ovšem s přesvědčením, že brzdí jen zbabělci bavil nejen sebe, ale společně s Romanem i početný dav přihlížejících.

Bábovských rogalo, Neudkovic padák, bývalé upadnuvší letadlo Romana dávaly jasné signály, že cokoli řízeného dnes neslaví úspěch. Signály jsem nějak podcenil a vydal se na oblohu brázdit se svým opraveným větroněm. Obzvláště jsem se těšil na podvečer, kdy vynikne krása pozičního osvětlení. Nevynikla. (* Zde si dovolím malou vsuvku. Všimněte si, že umím napsat i stručnou a všeříkající větu. Děkuji.) Moje letadlo se v rukou zkušeného pilota (pravda zcela jiné techniky) nakrátko ocitlo proklatě blízko korunám stromů. Jen o zlomek vteřiny později i v nich. Zdlouhavé hledání v divokém porostu se s přibývající tmou měnilo v boj o záchranu vlastního života. Zmoženi tůrou v těžkém terénu jsme se s Karlem vrátili do tepla Portášovic pivnice, kde jsme nad sklenkou zlatého počítali pravděpodobnost nalezení ztraceného modelu. Poté co padla tma padl i výstřel. Výstřelem do tmy byl můj hloupý návrh jít hledat za absolutní tmy, neb lze 1:100 předpokládat, že poziční světla na modelu ještě svítí a poměrem 1:100 jsme hádali pravděpodobnost, že nás dovedou k vraku letadla. Pravděpodobnost přeživších na palubě nás naštěstí nezatěžovala dalším výpočtem. Bylo jasně dané, že 1:10 000 je mizerná šance, Tak se společně se mnou na dobrodružnou výpravu vydal i Karel a později se k nám přidal ještě Matěj, tak jsme se dostali na zcela slušných 3:10 000.

Šárka mrkla z okna, a když viděla, že nic nevidí, řekla: "To najdete." Najednou tento její optimismus převzaly i ostatní členky spolku a s dodatkem ať se hlavně neztratíme i my, nám popřály hodně štěstí. Přiznám se, že v tu chvíli jsem si pomyslel, že vycházejí ze statisticky zcela převrácených dat, ale byl to nakonec můj nápad, tak proč bych měl najednou házet flintu do žita. Další objektivní překážkou se stala jediná funkční baterka, které se svým studeným led světlem nedávala pátracímu týmu mnoho nadějí.

I vyšli jsme do lesa. Pravda šli jsme jen tam, kde bylo jakš-takš vidět, několikrát jsme z důvodu špatné prostupnosti změnili plán trasy, ale toto?!?!? Po necelé pětiminutovce Karel hlásí: "Našel jsem kabinu." Dál už to bylo jen o Matějově zkušenosti v lezení po stromech. Já s pocitem radosti a studem za svůj pesimismus jsem se vracel spolu s ostatními zpět na hotel. Za pár minut jsme zase seděli u zlatého mocku a hned bylo o čem debatovat.

Neděle už byla v jiném duchu. Vládu převzala turistika. Karel si vzal náskok a vyrazil dřív. Zbytek party držel basu i s Hufnáglovými, ale poohýbané trubky kočárku a zcela vytřesené dítě byly předzvěstí oddělení od skupiny. Původní, cca 18km procházku jsme nakonec zkrátili na círka 3 kiláky. Prostě jsme zvolili otočný bod o řádný kus dřív. Ani tento úskočný prvek nám však nepomohl k tomu, aby jsme se k hotelu vrátili hrdě první. Po cestě nás předběhl ještě Karel (mimo jiné ještě dvě stařenky s nůší plnou hub, lesníci táhnoucí strom a jiní turisté) a tak jsme se k chatě vrátili později.

Unaveni a naplněni ředěným vzduchem hor jsme zasedli ke stolu na oběd. Po vydatném obědě jsme se ještě zamilovaným pohledem rozloučili s překrásným místem (tentokrát v barvách podzimu) a vydali se k domovům. Sečteno podtrženo. Zadračili jsme, rozbili jsme co se dalo a kdo toho mohl litovat nejvíc??? Všichni. Všichni Ti, co tam nebyli. Já osobně se moc těším na opakování celé akce a v duchu doufám, že k tomu dojde dřív, než za rok.

JM