24h Le Čelákovice
2009-06-22
Hned úvodem bych rád upozornil, že text nacházející se níže, není hodnocením akce jako celku, ale jen pohledem jednoho z týmů na dění kolem 24 hodinového závodu. Celkové zhodnocení zvládli mnohem rychleji kluci z "airspeedu" a nemá cenu opakovat stejné informace, kteréžto bych sotva kdy tak barvitě dokázal vylíčit.
Zřejmě není s podivem, že extrémní až troufnu si říct bizardní nápad přiláká spoustu extrémních, až hardcore zapálenců pro RC modely aut, či závodní vozy obecně. Ti movitější, preferující měřítko 1:1 a hazard s vlastními životy se proto o uplynulém víkendu sešli v LeMANS. Ti šťastnější, preferující desetinové měřítko a méně než tisícinové náklady to měli od nás ze slovácko-valašského pomezí do Le Čelákovic o kůsek bližej. Proto se tým Hufnágl motorsportu, podobně jako Jaroslav Koudelka se svou partou, vypravil blíže ku Praze za novými a nevšedními zážitky spojenými s celodenním-celonočním závodem. Nutno na tomto místě podotknout, že pracovníci z traktorky "... měli radost."
V pátek, po příjezdu na místo nás přivítala krásná, leč zkrápěná trať místního klubu. "Myslím, že hovořím za všechny, pokud na tomto místě řeknu, slovy klasika: Nemusí pršet, stačí, když kape..." Ano, slovy klasika pravda veliká, nasralo to fakt fšecky. Zbylo tedy více času na ladění techniky, formy a hlavně hlasivek na večerní vystoupení v místním folklórním klubu. Ještě před tím se však stal náš podvozek terčem nelíčeného zájmu konkurence a nepadnout ta poznámka "Co tam s tím vlastně děláme?" měl jsem za to, že se nejednalo o posměch. Nakonec se o posměch skutečně nejednalo. Šlo o to, že k doladění na jakous takous míru konkurence, bylo potřeba ještě šlápnout do pedálů. Kamarádská rada z konkurenčního depa nejen mile překvapila, ale i značně pomohla. Nezbylo než uznat, že přes mnohé snahy nebylo ani letošní testování 100% úspěšné. Není se čemu divit. Pokud vezmeme v úvahu vztah přímé úměry mezi mírou poznání a cenou zničeného materiálu, nevěděli jsme de-facto vůbec nic. Potěšeni kolegialitou jezdců "od vedle" i značným krokem k rychlosti našeho speciálu, odebrali jsme se na hotel a poté studovat zvyklosti místního života.
Co si nepamatuju se vlastně nestalo, střihem se tedy dostáváme do sobotního rána. Sáhodlouhé ódy na sobotní počasí si přečtěte v jiných reportech, já zde jen pro pořádek uvedu, že už bylo hezky. Potestovali jsme. Petrovo pravdivé konstatování, že máme nejpomalejší auto v poli sebralo všem členům v týmu řádnou porci dobré nálady, naštěstí ještě hodně jí zůstalo. Morálku se nepodařilo pozvednout ani tvrzením, že když nám to relativně nepojede, tak se nám to relativně nerozbije a z toho budeme relativně těžit nad ostatními týmy. Petrův předběžný tip na pořadí: "Budeme rádi za top tén." Osobně jsem zde měl jiné cíle, mezi které patřilo především dobrá nálada, dobrá organizace týmu a pořádek v depu. Tedy žádné nasazení vyjeté baterky do auta, žádný požár od špatně položeného akumulátoru na stole by snad i stačilo. Ale dost příprav a věštění z křišťálové koule, pojďme na start.
Startovací procedura byla vymyšlená po vzoru velkých Le-maníků a tak se začínalo během. Konkrétně na odlehlou rovinku, kde čekaly modely bez akeců, aby je zástupci týmů donesly do depa a natankovali do nich to pravé, lithium-polymerové nitro. Pak už hurá na trať. Můj zvrácený smysl pro škodolibý humor poté způsobil, že si mnozí vzali za své i slova o tom, že pořadí se stejně rozhodne v první zatáčce a podle toho to vypadalo i na dráze. Po cca 30 minutách a prvních plánovaných zastávkách v depu se situace sice uklidnila, nicméně nově příchozí diváci podle stavu lexanových svršků nebyli schopni odhadnout, zda se jede hodina první, nebo již čtyřiadvacátá. Čas plynul a kolize ustávaly. Velit k útoku nemělo smysl, neboť klid na trati byl relativní. Ať jsem tahal jakkoli, nikdo z konkurence neslevil ani o píď v nasazení a tak bylo zcela nemožné uvažovat o nějakém zázračném posunu směrem vzhůru v pořadí. Těsný souboj s STS-kou, která šla ve vývoji směrem podobným tomu našemu nás držel při bdělosti.
Změna došla se setměním a ochlazením trati. V tomto okamžiku majitelé podvozků 103GT museli zvolnit, zatímco my jsme pokračovali ve stejném tempu nasazeném od počátku závodu (šlo o trvale zvolněné tempo). Naše ztráta narůstala pomaleji, což bylo pro celý náš tým velmi lichotivé. Po cca 10-ti hodinách jízdy jsme docvakli STS a následující hodinu jsme se přetahovali o metry. Nejen na trati, ale i o místo na stole v depu. No a pak, pak se to stalo.
Došlo na teorii relativity a relativně se začalo míchat pořadí. Příčinou byly různé pohromy a katastrofy některých týmů. STS-ka atakovala reklamní ceduli, kterážto si z toho nic nečinila, naopak rentgen T2 přišel o pravé přední kolo s příslušenstvím komplet. Tím si Huff zajistil odstup, který se později ukázal jako zásadní. Další prokletí si vybral domácí tým RC Spartak. Jakoby nestačilo, že na jejich bedrech spočívá zodpovědnost pořadatele, technika jim to nijak neusnadnila. Ani po ránu nebyla situace pro domácí tým lepší a to způsobilo, že se byť nejrychlejší vůz na trati ve výsledcích objevil až na pořadovém čísle 7. Budiž jim tato sedmička šťastnou do ročníků příštích.
To vše a další podobné způsobilo, že náš tým utrpěl neuvěřitelně krásné šesté místo. Na roky příští nám nezbývá, než opustit přestavby offroadů s předpokladem kladů nerozbitnosti, ale postavit auto lehčí a mrštnější. Tak aby se i nám jezdilo nejen dobře, ale i rychle. Přesto v našem týmu vládla pohoda a předem stanovený pořádek pravidelného střídání všech jezdců se osvědčil. Každý předvedl, co uměl, přesto se máme stále co učit od konkurence. Nejen v jízdě, ale i přípravě techniky, či v samotném projevu na empajru.
A závěrem drobné subjektivní zhodnocení. 24 hodin je fakt sakra moc. Ani ne tak na techniku, jako na lidi. Snad ještě nikdy v životě jsem tak usilovně nepopoháněl slunce nad obzor, abych v zápětí znaven dlouhým bojem s chladem v ranních paprscích usnul. Na závěrečném vyhlášení chyběla spousta energie na velkolepé oslavy a v tomto ohledu půlnoční ohnivé gejzíry na 12-ti hodinovce dávají atmosféře a vyhlášení jedinečný punc.
Zajištění soutěže, organizace, překrásná technická dráha a především pravidla, kterým není v zásadě co vytknout. To vše a spousta dalšího způsobilo, že se uplynulý, teprve druhý ročník, 24-hodinovky zařadil na přední pozice pomyslného žebříčku prestižních klání u nás. Právem. Gratulace pořadatelům i všem zúčastněným týmům.
PS. Příští rok protáhnu zimní spánek o něco déle, tak, abych měl na 24h Le Čelákovice ještě více sil. Na shledanou se těší Hufnágl motorsport.
Zřejmě není s podivem, že extrémní až troufnu si říct bizardní nápad přiláká spoustu extrémních, až hardcore zapálenců pro RC modely aut, či závodní vozy obecně. Ti movitější, preferující měřítko 1:1 a hazard s vlastními životy se proto o uplynulém víkendu sešli v LeMANS. Ti šťastnější, preferující desetinové měřítko a méně než tisícinové náklady to měli od nás ze slovácko-valašského pomezí do Le Čelákovic o kůsek bližej. Proto se tým Hufnágl motorsportu, podobně jako Jaroslav Koudelka se svou partou, vypravil blíže ku Praze za novými a nevšedními zážitky spojenými s celodenním-celonočním závodem. Nutno na tomto místě podotknout, že pracovníci z traktorky "... měli radost."
V pátek, po příjezdu na místo nás přivítala krásná, leč zkrápěná trať místního klubu. "Myslím, že hovořím za všechny, pokud na tomto místě řeknu, slovy klasika: Nemusí pršet, stačí, když kape..." Ano, slovy klasika pravda veliká, nasralo to fakt fšecky. Zbylo tedy více času na ladění techniky, formy a hlavně hlasivek na večerní vystoupení v místním folklórním klubu. Ještě před tím se však stal náš podvozek terčem nelíčeného zájmu konkurence a nepadnout ta poznámka "Co tam s tím vlastně děláme?" měl jsem za to, že se nejednalo o posměch. Nakonec se o posměch skutečně nejednalo. Šlo o to, že k doladění na jakous takous míru konkurence, bylo potřeba ještě šlápnout do pedálů. Kamarádská rada z konkurenčního depa nejen mile překvapila, ale i značně pomohla. Nezbylo než uznat, že přes mnohé snahy nebylo ani letošní testování 100% úspěšné. Není se čemu divit. Pokud vezmeme v úvahu vztah přímé úměry mezi mírou poznání a cenou zničeného materiálu, nevěděli jsme de-facto vůbec nic. Potěšeni kolegialitou jezdců "od vedle" i značným krokem k rychlosti našeho speciálu, odebrali jsme se na hotel a poté studovat zvyklosti místního života.
Co si nepamatuju se vlastně nestalo, střihem se tedy dostáváme do sobotního rána. Sáhodlouhé ódy na sobotní počasí si přečtěte v jiných reportech, já zde jen pro pořádek uvedu, že už bylo hezky. Potestovali jsme. Petrovo pravdivé konstatování, že máme nejpomalejší auto v poli sebralo všem členům v týmu řádnou porci dobré nálady, naštěstí ještě hodně jí zůstalo. Morálku se nepodařilo pozvednout ani tvrzením, že když nám to relativně nepojede, tak se nám to relativně nerozbije a z toho budeme relativně těžit nad ostatními týmy. Petrův předběžný tip na pořadí: "Budeme rádi za top tén." Osobně jsem zde měl jiné cíle, mezi které patřilo především dobrá nálada, dobrá organizace týmu a pořádek v depu. Tedy žádné nasazení vyjeté baterky do auta, žádný požár od špatně položeného akumulátoru na stole by snad i stačilo. Ale dost příprav a věštění z křišťálové koule, pojďme na start.
Startovací procedura byla vymyšlená po vzoru velkých Le-maníků a tak se začínalo během. Konkrétně na odlehlou rovinku, kde čekaly modely bez akeců, aby je zástupci týmů donesly do depa a natankovali do nich to pravé, lithium-polymerové nitro. Pak už hurá na trať. Můj zvrácený smysl pro škodolibý humor poté způsobil, že si mnozí vzali za své i slova o tom, že pořadí se stejně rozhodne v první zatáčce a podle toho to vypadalo i na dráze. Po cca 30 minutách a prvních plánovaných zastávkách v depu se situace sice uklidnila, nicméně nově příchozí diváci podle stavu lexanových svršků nebyli schopni odhadnout, zda se jede hodina první, nebo již čtyřiadvacátá. Čas plynul a kolize ustávaly. Velit k útoku nemělo smysl, neboť klid na trati byl relativní. Ať jsem tahal jakkoli, nikdo z konkurence neslevil ani o píď v nasazení a tak bylo zcela nemožné uvažovat o nějakém zázračném posunu směrem vzhůru v pořadí. Těsný souboj s STS-kou, která šla ve vývoji směrem podobným tomu našemu nás držel při bdělosti.
Změna došla se setměním a ochlazením trati. V tomto okamžiku majitelé podvozků 103GT museli zvolnit, zatímco my jsme pokračovali ve stejném tempu nasazeném od počátku závodu (šlo o trvale zvolněné tempo). Naše ztráta narůstala pomaleji, což bylo pro celý náš tým velmi lichotivé. Po cca 10-ti hodinách jízdy jsme docvakli STS a následující hodinu jsme se přetahovali o metry. Nejen na trati, ale i o místo na stole v depu. No a pak, pak se to stalo.
Došlo na teorii relativity a relativně se začalo míchat pořadí. Příčinou byly různé pohromy a katastrofy některých týmů. STS-ka atakovala reklamní ceduli, kterážto si z toho nic nečinila, naopak rentgen T2 přišel o pravé přední kolo s příslušenstvím komplet. Tím si Huff zajistil odstup, který se později ukázal jako zásadní. Další prokletí si vybral domácí tým RC Spartak. Jakoby nestačilo, že na jejich bedrech spočívá zodpovědnost pořadatele, technika jim to nijak neusnadnila. Ani po ránu nebyla situace pro domácí tým lepší a to způsobilo, že se byť nejrychlejší vůz na trati ve výsledcích objevil až na pořadovém čísle 7. Budiž jim tato sedmička šťastnou do ročníků příštích.
To vše a další podobné způsobilo, že náš tým utrpěl neuvěřitelně krásné šesté místo. Na roky příští nám nezbývá, než opustit přestavby offroadů s předpokladem kladů nerozbitnosti, ale postavit auto lehčí a mrštnější. Tak aby se i nám jezdilo nejen dobře, ale i rychle. Přesto v našem týmu vládla pohoda a předem stanovený pořádek pravidelného střídání všech jezdců se osvědčil. Každý předvedl, co uměl, přesto se máme stále co učit od konkurence. Nejen v jízdě, ale i přípravě techniky, či v samotném projevu na empajru.
A závěrem drobné subjektivní zhodnocení. 24 hodin je fakt sakra moc. Ani ne tak na techniku, jako na lidi. Snad ještě nikdy v životě jsem tak usilovně nepopoháněl slunce nad obzor, abych v zápětí znaven dlouhým bojem s chladem v ranních paprscích usnul. Na závěrečném vyhlášení chyběla spousta energie na velkolepé oslavy a v tomto ohledu půlnoční ohnivé gejzíry na 12-ti hodinovce dávají atmosféře a vyhlášení jedinečný punc.
Zajištění soutěže, organizace, překrásná technická dráha a především pravidla, kterým není v zásadě co vytknout. To vše a spousta dalšího způsobilo, že se uplynulý, teprve druhý ročník, 24-hodinovky zařadil na přední pozice pomyslného žebříčku prestižních klání u nás. Právem. Gratulace pořadatelům i všem zúčastněným týmům.
PS. Příští rok protáhnu zimní spánek o něco déle, tak, abych měl na 24h Le Čelákovice ještě více sil. Na shledanou se těší Hufnágl motorsport.
JM